29. srpen 2008

141. den

Vyrazili jsme do lesa. Původně jsme mysleli na chvilku. Houby sice moc nerostly, ale nějaké jsme přece jen našli. Vzhledem k tomu, že úlovek nebyl velký, dovolili jsme Míšovi sbírat i pýchavky. Měl obrovskou radost. Na dálku křičel: "Mám bílou hobu, de je toš?" (překlad: našel jsem další pýchavku, kde je koš?). Protože pýchavky nejíme, nenápadně jsem je z koše vyhazovala.



Našli jsme mraveniště. To byla další atrakce. Míša ho musel prozkoumat. I když do něj nesahal, byl tak blízko, že mravenečci nalezli všude. Další fáze výletu byly hlášky. Tady je taky! Znamenalo to, kouše mě další mravenec. A opravdu, z kalhot jsem vyndala dva a v uchu byl jeden. Po vyklepání oděvu a Míši jsme zjistili, že vlastně nevíme kde jsme. Hmm, ne že bych se bála noclehu v lese, ale nevzali jsme sebou svačinu. Míša jakoby to ihned vytušil. Chtěl průběžně pít, jíst, pít, jíst. A hlavně, bez stravy nechtěl pokračovat v chůzi. Abyste rozuměli, on vlastně svačí průběžně celý den a alespoň maličkost musíme mít stále sebou. S blouděním jsme skutečně nepočítali. Ale foťák jsme sebou měli, to je důležité.



Míša se už nese. Sedí tátovi na ramenou a ihned se zapomíná na to, že je ukrutný hlad. Na koníkovi je to prima. Nám to tedy tak nepřipadá. Já vůbec netuším, kterým směrem jít. Víme , že k trati, proto posloucháme , kde jede vlak. Skoro jak Jeníček a Mařenka :-). Jen se nenajde dobrovolník, který by vylezl na strom. A ani perník nikde není, škoda, i já bych si dala. Přeci jenom "perfektní" orientační smysl vítězí a našli jsme koleje a s nimi i cestu. Na rozcestníku je cedule... ještě 5 km. Kdo by to byl řekl, že jsme se tak pěkně prošli. Dohromady máme tedy v nohou asi tak 10 km, z toho minimálně půlku ušel Míša sám. A pozor dokonce i bez počůrání. Občas totiž ještě bojujeme s mokrými slipy. Zřejmě tušil, že by ho žádné jiné suché nezachrání.



Sláva, vracíme do chaty. Máme obrovské úlovky hub. Asi 10 kousků. Rekapitulujeme i štípance od mravenců. Míša jich má 7. Docela obdivuji, že řešil spíš nedostatek pití a ne svědění. Mě kousl jen jeden a nebylo to nic moc.